Proces tvorby je někdy ošemetná záležitost a jako tvůrčí osoby někdy nevíme, kdy přestat, kdy je dílo dokončené. Právě ale tato nerozhodnost nebo nekonečnost díla je to, co může lidský prožitek odlišovat od jiného. Věčný romantik Auguste Renoir se ve svém ne moc známém citátu vyznává, že malbu považuje za hotovou, až když se chce namalované ženě dotknout hýždí. Je to až primální, avšak transcendentní záležitost kdy umělec, autor, přichází ke kontaktu se subjektem a jeho reinterpretací v reálném čase. Může se dotknout objektu, stejně jako malby samotné.

To je v širokém kontrastu s novodobým přístupem implementace umělé inteligence, respektive vizuálních generativních modelů. Sám Renoir ve svém druhém, méně známém citátu, předznamenává dnešek, když praví, že žijeme v době spíš objevitelské, než tvůrčí. Hledání správných výrazů pro vstupní prompty pro generování obrazu je někdy jako bloudit se nekonečným lesem nebo zahradním čajovým dýchánkem. Samotná tvorba kreativce je ale dnes také odlišná. Jsou zde pocity, jako by už všechno bylo řečeno, všechny knihy napsány a všechny obrazy namalovány. Je to taková doba recyklace a redesign zažitého, zároveň ale také něčeho, bez čeho bychom tady nebyli a tak vzdávat hold je na místě.

Zároveň to zní, jako by už na přelomu 19. a 20. století tyto generativní modely využívali a nutí nás to se zamýšlet, kam tvorba nynějšího umělce a designéra může zajít a kam nás technologický vývoj ještě zavede, když už pan mistr Renoir dobu minulou popisuje jako nynější.